Hyperkorektnost ničí filmy. A brzy možná i obyčejné rozhovory

Ještě před několika lety se zdálo, že větší ohleduplnost mezi lidmi je jednoznačně pozitivní trend. Společnost si začala více všímat menšin, citlivých témat i toho, jak slova mohou druhým ubližovat. Jenže každá mince má dvě strany. To, co začalo jako snaha o větší respekt, se podle kritiků postupně změnilo v prostředí, kde lidé stále častěji váží každé slovo a přemýšlejí, zda někoho neurazí.

Vzniká tak zvláštní paradox. Nikdy v historii jsme nemluvili tolik o toleranci, ale zároveň se mnozí bojí otevřeně vyjádřit svůj názor. Ne proto, že by jim hrozil zákaz nebo trest. Obávají se společenského odsouzení, ostré reakce na sociálních sítích nebo nálepky, která se s nimi může táhnout ještě dlouhé roky.

Stačí běžná situace. Kamarád se vás zeptá, jak mu sluší nové oblečení. Ve skutečnosti si myslíte, že mu vůbec nesedí. Řeknete pravdu? Nebo zvolíte diplomatickou odpověď? Podobné drobnosti provázejí každodenní život. Lidé stále častěji hledají bezpečné formulace, které nikoho nerozčílí. Jenže právě tím může trpět upřímnost.

Někteří sociologové upozorňují, že zdravá společnost potřebuje schopnost snést i nepříjemné názory. Ne všechny nesouhlasné poznámky jsou útokem. Ne každá kritika je projevem nenávisti. A ne každý vtip je automaticky urážkou. Přesto se hranice přijatelnosti v posledních letech výrazně posunula.

Velkým bojištěm se stala kultura a zábava. Zejména filmový průmysl je pod neustálým drobnohledem. Tvůrci dnes často přemýšlejí nejen o tom, zda bude příběh zajímavý, ale také o tom, zda někoho nepobouří. Výsledkem jsou podle části publika filmy, které působí až příliš opatrně.

Diváci si všímají, že některé postavy ztrácejí své ostré hrany. Záporní hrdinové musí mít vysvětlení svého chování. Komediální postavy si dávají pozor na výroky. Dialogy někdy připomínají pečlivě kontrolovaný seznam vět, které prošly několika koly schvalování. A právě zde začíná kritika hyperkorektnosti sílit.

Film byl vždy místem konfliktů, emocí a provokace. Velké příběhy často vznikaly z napětí mezi lidmi s odlišnými názory. Když se však tvůrci příliš bojí kontroverze, mohou podle kritiků vznikat díla, která nikoho neurazí, ale zároveň v nikom nezanechají silný dojem.

Mnoho fanoušků dodnes vzpomíná na starší komedie, které by dnes pravděpodobně vyvolaly bouřlivé debaty. Neznamená to, že byly dokonalé nebo že by se měly bez výhrad kopírovat. Přesto obsahovaly určitou dávku odvahy. Tvůrci riskovali. Nebáli se, že každý vtip bude analyzován po jednotlivých slovech.

To však neznamená, že druhá strana nemá své argumenty. Zastánci větší citlivosti připomínají, že mnoho starších filmů si dělalo legraci z lidí způsobem, který by dnes působil krutě. Podle nich není problém v respektu samotném, ale v tom, že část publika považuje jakoukoli změnu za útok na svobodu projevu.

Pravda bude nejspíš někde uprostřed. Jen málokdo chce návrat do doby, kdy bylo běžné urážet druhé bez následků. Stejně tak ale mnoho lidí nechce svět, ve kterém se každá věta stává potenciálním problémem.

Zajímavé je, že strach z urážky často nevychází od těch, kterých se téma týká. Mnohdy jde o preventivní opatrnost okolí. Lidé předem předpokládají, že by někdo mohl být dotčen, a raději se určitým tématům vyhnou úplně. Výsledkem je zvláštní atmosféra, kdy se některé otázky stávají téměř tabu.

Tento trend je vidět i mimo filmový svět. V pracovním prostředí, mezi přáteli i v rodinách. Někteří lidé přiznávají, že raději mlčí, než aby riskovali konflikt. Jenže dlouhodobé potlačování názorů může vést k frustraci. Ta pak často vybuchne v mnohem ostřejší podobě, než kdyby se o problému mluvilo otevřeně od začátku.

Sociální sítě navíc celý problém zesilují. Zatímco dříve nevhodná poznámka zazněla mezi několika lidmi, dnes může během několika hodin obletět tisíce uživatelů. Každé slovo zůstává zaznamenané a může být kdykoli znovu vytaženo. Není divu, že mnoho lidí volí raději opatrnost.

Právě proto se dnes vede debata o tom, kde leží hranice mezi respektem a autocenzurou. Kdy ještě chráníme druhé a kdy už jen chráníme sami sebe před možnou kritikou? Kdy jde o skutečnou toleranci a kdy o strach?

Možná je největším paradoxem celé situace fakt, že tolerance by měla znamenat schopnost snášet rozdílnost. A to nejen rozdílnost vzhledu, původu nebo životního stylu, ale také rozdílnost názorů. Pokud přijímáme jen názory, se kterými souhlasíme, nejde o toleranci. Jde pouze o pohodlí.

Filmy, seriály i běžné rozhovory potřebují autenticitu. Potřebují postavy, které dělají chyby. Potřebují lidi, kteří někdy řeknou něco nevhodného. Potřebují konflikty, protože právě ty posouvají příběh dopředu. Bez nich vzniká sterilní prostředí, které sice nikoho nerozčílí, ale také nikoho skutečně nezaujme.

Hyperkorektnost tak zůstává jedním z nejvýbušnějších témat současnosti. Pro jedny je důkazem civilizovanější společnosti. Pro druhé symbolem světa, ve kterém se lidé bojí říkat, co si opravdu myslí. Ať už stojíte na kterékoli straně, jedno je jisté. Debata o tom, co ještě smíme říkat a co už ne, zdaleka nekončí. Naopak. Zdá se, že teprve začíná.