Muž, žena… a co dál? Kolik je dnes vlastně pohlaví a proč se o tom lidé nedokážou přestat hádat

Stačí položit zdánlivě jednoduchou otázku: Kolik existuje pohlaví?

Odpověď dokáže během několika minut proměnit klidnou diskusi v emotivní spor. Pro jednu část společnosti je odpověď naprosto samozřejmá – dvě, mužské a ženské. Jiní upozorňují, že taková odpověď směšuje biologické pohlaví s genderovou identitou a skutečnost je složitější.

Do celé debaty navíc vstoupily filmy, seriály, sociální sítě, celebrity a velké značky. Postavy, které byly ještě před několika desetiletími v mainstreamové kultuře téměř neviditelné, dnes můžeme potkat v seriálu na Netflixu, hollywoodském filmu i reklamní kampani.

Pro někoho je to přirozený obraz moderní společnosti. Pro jiného důkaz, že se kulturní prostředí mění až příliš rychle.

Kde je tedy pravda?

Muž a žena. Je to opravdu tak jednoduché?

Z biologického hlediska je základ lidského rozmnožování spojen s mužským a ženským pohlavím. Většina lidí se narodí s biologickými charakteristikami odpovídajícími jednomu z nich.

Ani biologie však není v každém jednotlivém případě dokonale černobílá. Existují například vrozené variace ve vývoji pohlavních znaků, chromozomů či hormonálního systému. Jde o biologickou realitu, nikoli o moderní společenský trend.

Jenže právě zde často vzniká zásadní nedorozumění.

Když dnes někdo tvrdí, že existuje více než dvě pohlaví, často ve skutečnosti nemluví pouze o biologickém pohlaví. Mluví o genderové identitě.

A to je něco jiného.

Genderová identita popisuje, jak člověk sám sebe vnímá. Vedle lidí, kteří se identifikují jako muži nebo ženy, proto můžeme narazit například na označení nebinární.

Debata o tom, „kolik existuje pohlaví“, se tak často mění v hádku lidí, kteří používají stejné slovo, ale myslí jím rozdílné věci.

Proč se o tom najednou mluví úplně všude?

Mohlo by se zdát, že ještě před dvaceti lety podobná témata téměř neexistovala.

Ve skutečnosti existovali lidé s různými zkušenostmi a identitami samozřejmě i dříve. Rozdíl spočívá především v jejich společenské viditelnosti a v množství pojmů, kterými dnes své zkušenosti popisují.

Internet tento proces dramaticky urychlil.

Člověk, který se před třiceti lety cítil ve svém okolí naprosto osamoceně, dnes během několika sekund najde tisíce lidí s podobnou zkušeností. Sociální sítě zároveň umožnily velmi rychlé šíření nových pojmů a způsobů sebeidentifikace.

A to má dva důsledky.

Lidé, kteří se dříve cítili nepochopení, mohou snadněji najít komunitu. Současně však může mít část společnosti pocit, že nových označení přibývá tak rychle, že se v nich přestává orientovat.

Není proto překvapivé, že právě otázky genderu patří mezi témata, která vyvolávají mimořádně silné reakce.

Hollywood, seriály a otázka reprezentace

Změna je velmi dobře vidět ve filmech a seriálech.

Mainstreamová kinematografie byla dlouhá desetiletí postavena převážně na poměrně tradičním modelu vztahů a rodiny. Muž se zamiloval do ženy, následovala svatba, děti a společný život.

Dnes je nabídka postav podstatně pestřejší.

Ve filmech a seriálech se objevují gayové, lesby, transgender i nebinární postavy. Stejně jako lidé různých etnických původů, kultur, tělesných proporcí nebo životních stylů.

Je to problém?

Samotná existence těchto postav těžko může být považována za něco neobvyklého. Podobní lidé jsou součástí skutečné společnosti, a je tedy logické, že se objevují také ve fikci.

Mnohem zajímavější je otázka, jakým způsobem jsou zobrazováni.

Kdy je reprezentace přirozená a kdy začíná působit nuceně?

Právě tady se mohou překvapivě potkat i lidé s velmi rozdílnými názory.

Filmová postava by měla především fungovat jako postava.

Pokud je dobře napsaná, má vlastní charakter, motivaci, slabosti a příběh, její identita je jednoduše jednou z jejích vlastností.

Problém může vzniknout ve chvíli, kdy divák získá pocit, že určitá postava existuje pouze proto, aby reprezentovala konkrétní skupinu nebo předala určité společenské poselství.

To ostatně neplatí pouze pro gender.

Stejně nepřirozeně může působit film, který se příliš okatě snaží divákovi vysvětlovat ekologii, politiku, náboženství, feminismus, konzervativní hodnoty nebo jakýkoli jiný světonázor.

Diváci obvykle velmi rychle poznají rozdíl mezi příběhem a přednáškou.

Měly by podobné postavy vidět také děti?

Právě zde se debata stává ještě citlivější.

Jedna strana argumentuje tím, že děti vyrůstají ve skutečném světě a mohou mít spolužáka se dvěma tatínky, transgender příbuzného nebo člověka, který se identifikuje jinak než většina společnosti.

Proč by tedy podobní lidé nemohli existovat také v pohádce nebo seriálu?

Druhá strana upozorňuje, že některá témata související s identitou a sexualitou mohou být pro malé děti zbytečně komplikovaná a měla by být představována způsobem odpovídajícím jejich věku.

Tyto dva pohledy se přitom nemusí automaticky vylučovat.

Zásadní totiž může být právě způsob zpracování.

Existuje rozdíl mezi tím, když má vedlejší dětská postava například dvě maminky, a několikaminutovým výkladem složitých otázek sexuality či genderové identity.

Stejně jako u násilí, smrti, války nebo partnerských vztahů je proto namístě otázka přiměřenosti věku.

Změnila se společnost, nebo jen slovník?

Možná obojí.

Společnost je otevřenější v mluvení o věcech, které se dříve odehrávaly převážně v soukromí. Zároveň máme mnohem více slov, kterými dokážeme popisovat lidské zkušenosti.

To ale automaticky neznamená, že každý musí všechny nové pojmy používat nebo jim okamžitě dokonale rozumět.

Problém současné debaty spočívá často v tom, že obě strany očekávají naprostý souhlas.

Jedni mohou jakoukoli pochybnost vnímat jako útok na určitou skupinu lidí. Druzí zase samotnou existenci nové terminologie považují za útok na tradiční společnost.

Mezi těmito póly však existuje obrovský prostor.

Člověk může uznávat biologické rozdíly mezi muži a ženami a současně respektovat transgender nebo nebinárního člověka.

Stejně tak lze podporovat zastoupení různých skupin ve filmech a zároveň kritizovat scénář, pokud reprezentace působí uměle.

Respekt neznamená, že musíme mít všichni stejný názor

Možná právě to se z dnešních debat někdy vytrácí.

Moderní společnost není založena na tom, že všichni lidé přemýšlejí stejně. Právě naopak.

Vedle sebe mohou žít lidé s tradičními názory na rodinu a lidé s velmi liberálním pohledem na gender. Problém nastává ve chvíli, kdy jedna skupina přestane tu druhou vnímat jako lidi a začne ji považovat pouze za nepřítele.

Sociální sítě tomu příliš nepomáhají.

Algoritmy milují konflikt. Klidné konstatování, že „situace je složitější a záleží na kontextu“, jednoduše nevytváří tolik reakcí jako výkřik, že jedna nebo druhá strana definitivně zešílela.

Skutečný život je ale obvykle mnohem méně dramatický než internet.

Tak kolik je tedy pohlaví?

Možná záleží na tom, na co přesně se ptáme.

Pokud mluvíme o biologickém pohlaví ve vztahu k lidské reprodukci, základní dělení je mužské a ženské, přičemž existují i vzácnější vrozené variace biologického vývoje.

Pokud ale otázku směřujeme ke genderové identitě, vstupujeme do širšího světa osobního prožívání a společenských kategorií.

Smíchání těchto dvou oblastí do jediné otázky je možná jedním z hlavních důvodů, proč se lidé tak často nedokážou shodnout.

A filmy?

Ty pravděpodobně budou dál zobrazovat stále pestřejší společnost. Někdy přirozeně, jindy možná trochu křečovitě. Stejně jako to kultura dělala při každé velké společenské změně.

Nemusíme tleskat každému filmu, každému novému pojmu ani každému trendu.

Stejně tak ale není nutné mít strach pokaždé, když se na obrazovce objeví člověk, který žije jinak než my.

Možná je nakonec mnohem zajímavější otázkou než „Kolik je pohlaví?“ něco jiného:

Dokážeme ještě přijmout, že člověk vedle nás může vidět svět jinak – a přesto spolu můžeme normálně žít?